﻿<p>Říkají, že jste křičel, když vás pozemní personál vytahoval z rozbité kabiny.</p>
<p>Možná ano, ale nic jste neslyšel. Svět byl tichý, až na vzdálený zvuk vycházející z vašich rozdrcených nohou a kotníků. Zaklíněné mezi pedály směrovky a zmačkanou přístrojovou deskou vám jejich úlomky zpívaly píseň bolesti a pokroucení. Nos vám naplnil zápach benzínu a v ústech jste cítil rez. Slabé sluneční světlo, podivně rudé, pronikalo mraky a pálilo na odkryté kůži.</p>
<p>Před očima vám míhaly stíny. Stíny mužů. Zaostřily se a zase zmizely, jen aby se znovu vrátily. Ruce vám tápaly po trupu a hledaly přezky postroje. Ucukly, když ucítily jejich žár, pak se s větším odhodláním vrátily a začaly je uvolňovat. Další ruce vás uchopily pod rameny a společně zabraly. Píseň bolesti z nohou a kotníků sílila až k vrcholu. Jediný tón čiré agonie. Bělejší než sníh vás vynesl vzhůru jako něco posvátného. Nad mraky. Téměř až k nebesům. Pak vás obrátil a položil, jako byste spočinul v měkké trávě. Bolest začala ustupovat. A potom jste znovu padal...</p>
<p>Dveře sanitky se zabouchly a vůz se trhnutím rozjel. Něco vás píchlo do paže. Pokusil jste se tomu zabránit, ale jemné ruce vás zadržely. Začala vás pohlcovat temnota. Bojoval jste s ní. Snažil jste se zůstat ve světle, ale tma se přes vás převalila a vy jste zmizel.</p>
<p>Po dobu, která se zdála nekonečná, jste žil v temnotě. Zvířecí existence. Muka zranění a trýznivá žízeň. Občas jste se vynořil a spatřil světlo. Jednou ve vlaku. Jindy v měkké posteli. Při jiném procitnutí vás obklopovala drtivá bolest a množství světel, zatímco muži v lékařských pláštích napravovali vaše roztříštěné kosti. Pokaždé, když temnota ustoupila, odhalila něco jiného. Po celou dobu vás provázel nesnesitelný lezavý pocit v kůži obličeje, rukou a krku. Jednoho dne však i ten začal slábnout, tma ustoupila a dny znovu získaly tvar a řád. Jen noci se stále zdály nekonečné.</p>
<p>Čas plyne. Další vlak. Převážejí vás do zotavovny hluboko za frontou, do vily u jezera, jejíž pokoje a hospodářské budovy byly přeměněny na nemocnici. Tady se znovu učíte chodit – nejprve se dvěma holemi, později jen s jednou. U jezera stojí malé molo, několik stolů a židlí. Sedíte tam a hledíte k obloze; musíte působit zvláštně. Hůl zapřená mezi koleny. Chodidla se pohybují po neviditelných pedálech směrovky – někdy jako byste je ovládal, jindy jako byste se z jejich sevření snažil uniknout.</p>
<p>Mnoho pacientů přichází a odchází. Začínáte být neklidný. Ptáte se lékařů: „Proč jsem pořád tady?“</p>
<p>Jednoho rána se probudíte a zjistíte, že máte návštěvu. Uniforma prozrazuje vojenského důstojníka. Sedí na židli vedle vaší postele, uvolněně, s nohou přes nohu, a lehce poklepává deskami o koleno. Představí se a zeptá se na vaše zdraví.</p>
<p>„Jak se jmenujete?“ zeptá se. „$[name],“ odpovíte.</p>
<p>„Hodnost?“</p>
<p>„$[startRank],“ odpovíte.</p>
<p>„Narodil jste se v Oděse, ano?“ Potvrdíte mu, že je to tak.</p>
<p>„Řekněte mi, soudruhu $[lastName], jaké máte bojové zkušenosti?“</p>
<p>Posadíte se a spustíte nohy přes okraj postele. Podlaha je studená a pálí. Vyprávíte mu o bojích proti Japoncům v Mandžusku a o akcích po červnu 1941. Když dojdete k poslednímu letu, odmlčíte se.</p>
<p>Poručík si toho zřejmě nevšimne. Je spokojený, že našel svého člověka. Protáhne se, narovná se a konečně nahlédne do desek. „Soudruhu $[lastName],“ předčítá. „Vaše období odpočinku a zotavení skončilo. Nejpozději $[startDate] se hlaste u $[startSquadronName] a znovu nastupte do aktivní služby.“ Něco napíše na lístek, podá vám jej a vstane. „Ukažte to správě nemocnice, vydají vám doklady a cestovní povolení.“</p>
<p>Poručík zamíří ke dveřím. Než odejde, zastaví se a otočí, jako by si na něco vzpomněl.</p>
<p>„A... hodně štěstí!“</p>